Michal Kačmařík

Nadpis oficiální brožury národního parku Øvre Dividal nesl pro mě jednu zásadní informaci = The realm of wolverine. Království této obdivuhodné šelmy jsem si opravdu nemohl nechat ujít. Popisovaný odlehlý kout severské přírody se nachází u norsko-švédských hranic přibližně na rovnoběžce města Narvik. Národní park není se svými 770 km2 žádný drobeček (jen pro představu celková plocha všech čtyř národních parků v ČR je 1 208 km2) a zahrnuje velmi rozmanitá území. Najdete zde široká řečiště obklopená borovicovými lesy, strmé kaňony, rozsáhlé podmočené oblasti, obrovské otevřené plochy pokryté travami a nízkou vegetací i docela vysoké kopce. Rozhodně neočekávejte houfy turistů a pohodlné zázemí => v celém parku je pouze několik málo jednoducých chat provozovaných většinou norskými asociacemi pro turistiku, poslední obchod jsme viděli ve vesnici Holt cca 35 km od vstupu do NP a signál mobilního operátora na svých telefonech prakticky ve stejných místech. Není proto neobvyklé, že během svého putování v NP nikoho za celý den nepotkáte – a to ani na vyznačených trasách v hlavní turistické sezóně.

Pokud máte ještě v paměti některou z fotografií z minulého dílu o NP Abisko s pohledem na jezero Tornetrask a za ním se zvedající zasněžený hřeben hor, tak jižní hranice NP Øvre Dividal leží vzdušnou čarou cca jen 20 km za tímto hřebenem. Nás však cesta vedla po silnici a museli jsme do jejího cíle (Frihetsli v Dividalen) překonat vzdálenost mnohem delší = 230 km. Jedině tudy se dá totiž do přímé blízkosti parku vjet po zpevněné cestě. Vzhledem ke stavu naší únavy, panujícímu počasí, časté monotónnosti jízdy a hlavně faktu, že jsem byl jediný řidič výpravy (další poplatek autopůjčovně), to pro mě nebyl úplně snadný přejezd. Pokud se podíváte na obrázek s naznačenou trasou našeho pěšího pochodu, spodnější ze dvou červených bodů vlevo nahoře ukazuje místo, kam až se dá dojet autem. Můžete zde odstavit svůj dopravní prostředek, využít některého z posezení či/a v blízkém okolí zakempovat svůj stan. Žádné další zázemí zde nehledejte. Budete se nacházet v chráněnné oblasti Dividalen o rozloze odhadem 30 km2, která v tomto místě rozšiřuje území samotného národního parku. Hranice jeho vlastního leží vzdušnou čarou pár set metrů od místa, kde končí zpevněná cesta pro vozidla.

Když jsme toto všechno osobně zjistili, vrátili jsem se několik kilometrů autem do místa, kde přímo u cesty stála malá dřevěná chata a u ní parkoviště pro desítku aut. Stále pršelo a nevypadalo to, že by chtělo skončit. Chata byla odemčená a uvnitř jsme zjistili, že patří nějaké turistické organizaci, a za pobyt v ní je potřeba zaplatit (připravený systém obálek fungující například běžně v NP USA). Rozhodli jsme se v ní pouze uvařit a noc pak strávit ve stanu někde v okolí. Nebylo to jen tím, že se nám nechtělo platit, ale uvnitř chatky by se reálně na zemi vyspali tak dva lidi. Po jídle jsem vyrazil ven pořádně si pročíst velkou informační tabuli, kde jsem na fotografiích a na mapě viděl vyznačené dvě jednoduché chaty (cabin). Jelikož první z nich měla být velmi blízko, rozhodl jsem se ji prozkoumat. Přímo u řeky v krásném místě jsem objevil parádní srub s oddělenou předsíní pro odložení věcí a přípravu dřeva a hlavní místností o rozměrech tak 5×3.5 m. Byla v ní dřevěná podlaha, v rohu kamna, okolo zdí široké dřevěné pryčny a pod jediným oknem jednoduchý stůl. Srub byl prázdný a evidentně volný k použití. Jak jsem se později dočetl, je celoročně otevřený a provozován státní organizací Statskog SF, která má na starost správu v oblasti lesnictví a ochrany krajiny. Vetlenesbua se bez váhání stala naším domovem. Zbytek dne jsme věnovali hraní karet a povídání. Osobně jsem si ještě prošel dva deníky obsahující zápisky předcházejících nocležníků. Přestože sahaly několik desítek let nazpět a obsahovaly záznamy ze všech ročních období, objevil jsem tam jediný zápis v češtině. Byl od nějaké skupiny turistů v rámci cesty realizované před x lety jednou z outdoorových cestovních kanceláří (či zde byli, aby NP prozkoumali a cestu připravili pro následující klienty, to už si nepamatuji). Každopádně se náš český příspěvek do deníku dal stále považovat za raritní.

Ráno jsme se vstáváním rozhodně nespěchali a dostatečně dohnali únavový deficit. Vzhledem ke stavu počasí a předpovědi ani nebylo kam spěchat. První věc, kterou jsem po východu ze srubu spatřil, byl datlík tříprstý sedící na stromě pár metrů ode mě. Zlomek času jsme se na sebe dívali a pak odletěl. U nás přísně chráněný druh trvale žijící pouze na Šumavě, v jejím okolí, a v Beskydech, tady běžný zástupce avifauny. Přestávalo pršet, což bylo dobré znamení pro naši túru. V plánu bylo dojet autem na konec silnice, kousek se po ní vrátit, dojít pěšinou ke kaňonu Skakterdalen, podél něj a řeky Skaktarelvy pokračovat dále až k rozcestí, kde uhnout doprava a projít přes sedlo mezi kopci Little Jerta a Jerta k chatám Dividalshytta. Tam jsme chtěli přespat, následující den dojít k autu a dojet do Tromsa, kde jsme měli večer vozidlo vracet.

trasa_dividalNaznačený průběh pěší túry, zdroj: http://www.visitnorway.com/en/VN/Map/

Vyrazili jsme něco po poledni, bylo silně zataženo, ale již nepršelo. Prvních několik málo kilometrů nás vedlo převážně borovicovým lesem, kde bylo vidět, že stromy nedostanou nic zadarmo. Jejich pokroucené tvary, úzká pěšina a panující počasí vytvářely atmosféru opravdové přírody. Po několika desítkách minut chůze se mi v jednom místě rozhodl zapózovat slavík modráček a mé zaostávání za ostatními opět započalo. Výše v místech, kde jsme se dostávali nad hranici lesa, občasné břízy nahradily předchozí borovice a terén se stal více rozbahněným, jsem měl dvě pozorování samostatně se pohybujícího soba. Jedno velmi letmé v nízkém porostu, druhé delší v již otevřené krajině zahalené mlhou. Hlavně díky ní jsme prakticky neviděli krásy kaňonu samotného, který se občas z mraků ukázal až výše.

Pár kilometrů od rozcestí u řeky (vyznačený bod v přiložené mapě) jsme začali potkávat stáda polodivokých sobů. Většinou byly pospolu samice s mláďaty a samci poblíž. Skupiny čítaly několik málo kusů zvěře, ale i několik desítek. Dle informací v oficiální brožuře národního parku by se mělo jednat o stáda Sámů žijícícíh ve Švédsku a živících se doposud tímto pro ně tradičním chovem. Zážitek z těchto setkání byl pro nás veliký, jelikož to byli první sobi, které jsme během naší cesty viděli. A pro mě i první v životě. Útěková vzdálenost zvířat byla několik desítek metrů, díky čemuž si od nás stále udržovali zdravý odstup. Kvůli tomuto a nepříznivým atmosférickým podmínkám jsem byl za ten krátký čas schopen vytvořit spíše jen dokumentační fotografie. Kromě sobů se nám podařilo pozorovat také dva páry chaluhy malé, které v těchto oblastech zrovna hnízdily. Zástupce tohoto ptačího druhu se mi ten den podařilo spatřit ještě vícekrát.

Stoupání do sedla nebylo nijak drastické, jen jsme se znovu zahalili do mlhy. Následujících několik kilometrů po vrstevnici bylo ve znamení chůze v potoku či vyhýbání se chůzi v potoku – ve velkém zde odtával sníh z vyšších poloh, půda již byla zcela nasáknutá a voda po povrchu tekla jednoduše všude. Místo rozkvetlého jara jsme i v tomto národním parku narazili na spíše končící zimu a neměli tak možnost spatřit rozmanitost barev místní flóry. V tomto úseku túry jsem ještě spatřil letící pár kání rousných, který byl pro rozumné zachycení na snímač fotoaparátu již moc daleko. Před pozvolným začátkem klesání k chatám jsme se mohli kochat masou oblačnosti valící se nad rozlehlým údolím pod námi. Vzhledem ke stále se zlepšujícím podmínkám počasí se nám otevíraly stále širší výhledy všemi směry a bylo to velmi působivé. Vydržel bych se na nabízenou scenérii dívat dlouho, ale kluci přede mnou stále nekompromisně drželi tempo a já nechtěl k chatám dorazit s hodinovým zpožděním po nich. Ačkoliv okolí i chaty samotné v Dividalshyttě byly moc hezké, ani jedna z dřevěných staveb nebyla odemčená a nikde ani živáčka. Pokud mě paměť neklame, měli jsme s sebou každý spacák a karimatku, ale stany ne. Bylo kolem půl osmé večer a vyvstalo nám nové rozhodování, co dál. První variantou bylo v podstatě dodržet původní plán a přespat na dřevěné terase jedné z chat. Druhou sejít zhruba čtyři kilometry k Anjavasshyttě a doufat, že tam najdeme srub otevřený a volný. Poslední možností, pro kterou jsme se nakonec rozhodli, bylo ten den dojít až k autu, opětovně přespat ve srubu Vetlenesbua a ušetřit tak ještě nějaký čas následujícího dne pro aktivitu v okolí Tromsa či po cestě k němu. Po mé večeři jsme vyrazili směrem k autu a celá trasa se již nyní ubírala lesním porostem – nejprve převážně březovým s charakterem vřesoviště, posléze již borovicovým. Po cestě jsem pozoroval ještě několik opeřenců a objevil stopy, které pravděpodobně patřily losovi. Zpět k autu jsem dorazil okol půl desáté. Celkově nám tak výšlap trval necelých deset hodin a ušli jsme odhadem 25-30 kilometrů. Po krátkém přejezdu jsem dorazili ke srubu, který byl k našemu štěstí stále volný. Den jsme zakončili veskrze očistnou koupelí v ledové řece (teplota vzduchu lehce nad 5 °C, vody obdobně), abychom si při zpáteční cestě domů nedělali smradlavou ostudu.

Toto je konec čtvrého dílu, po kterém bude následovat ještě krátké povídání o jednom hezkém fjordu v okolí Tromsa a boulderingové zastávce tamtéž + shrnutí celého výletu. Co se týče národního parku Øvre Dividal, určitě bych se tam chtěl ještě někdy vrátit a realizovat alespoň třídenní trek do jeho vzdálenějších částí.  Bude tam toho ještě hodně co vidět a zažít. Uvidíme, třeba se mi podaří vzbudit v dětech touhu po nedotčené přírodě a vyrazíme tam všichni společně. Viděl bych to jako ideální oslavu svých čtyřicátých narozenin ;).

Pozorované druhy zvířat v NP Øvre Dividal (plus několik pěvců, které se mi nepodařilo identifikovat):

  • bělokur rousný
  • datlík tříprstý
  • chaluha malá
  • káně rousná
  • slavík modráček
  • sob polární

Kategorie: Evropa, Příroda

Prostor pro komentář