Michal Kačmařík

Národní park Abisko leží v severozápadním Švédsku těsně u hranic s Norskem. Svou velikostí (77 km2) neohromí, tím co nabízí však ano. Typicky je spojován s pojmy:

  • brána Laponska = již na první pohled velmi výrazná proláklina (sedlo) ve tvaru U nacházející se mezi dvěma kopci vyčnívajícími z rozlehlé severské krajiny. Tento orientační bod sloužil již v dobách dávných příslušníkům kmenů Sámů. Je i jejich polodivoká stáda sobů zde můžete potkat i dnes
  • výchozí místo Královské stezky Kungsleden = tento 440 km dlouhý trek začíná přímo u vstupu do národního parku Abisko a pokračuje jižním směrem až do Hemavanu. Stezka byla založena již na konci 19. století Švédskou turistickou asociací, aby představila turistům krásy Laponska
  • jedno z nejlepších míst na světě na pozorování polární záře = oblast se nachází hodně na severu, díky své odlehlosti není zatížena světelným znečištění a relativně nečlenitý terén nabízí široké výhledy. Pokud byste rádi tento úžasný úkaz pozorovali na vlastní oči a zároveň i rádi běžkujete, Abisko je velmi vhodnou destinací
  • široké spektrum fauny a flóry = díky své různorodosti poskytuje národní park a jeho okolí dočasný či trvalý domov 213 druhům ptáků, lumíkům, zajícům bělákům, sobům, losům (v zimě tady nebývá tak vysoká pokrývka sněhu, což losům umožňuje živit se okusem bříz a vrb), ale také řadě velkých šelem (medvěd, rys, rosomák). Oblast je v tomto ohledu místem intenzivního výzkumu již od roku 1913, kdy byla postavena výkumná stanice fungující dodnes
  • poměrně vysoká návštěvnost = díky své kráse, dobrému zázemí a zejména snadné dostupnosti (při okraji parku vede velmi slušná silnice a hlavně velká železnice vybudovaná primárně pro převoz železné rudy z dolů poblíž Kiruny směrem k moři) je park oblíbenou destinací letních i zimních turistů. V hlavní sezóně tak na hlavním tahu vedoucím podél řeky k jezeru opravdu bohužel sami nebudete. Mimo něj však máte dosti slušnou šanci na nerušený pobyt v severské přírodě
  • neprší zde“ = ve všech materiálech o parku se dočtete, že oblast leží ve srážkovém stínu a tudíž zde spadne jen asi 300 mm srážek za rok. Pravdou ale je, že ve všech cestopisech, co jsem o Abisku četl, lidem přibližně v našem termínu návštěvy pršelo. Fest pršelo. Potvrdili mi to i všichni, co jsem s nimi mluvil osobně. Tak si pak vyberte.

My jsme dorazili do stejnojmenné vesničky v blízkosti národního parku kolem poledne následující den našeho výstupu na Stetinden. Při příjezdu jsme obdivovali rozlehlost jezera Torneträsk a velmi dobře viditelnou bránu Laponska (nevyfotil jsem si ji s tím, že přeci bude mnoho příležitostí později, což se jako obvykle ukázalo jako omyl). Ač jsme již z dnů minulých nebyli v nejlepším fyzickém stavu, do dalšího putování nás hnala předpověď počasí. Ta hlásila poslední den hezkého počasí následovaný vydatnými srážkami v širé oblasti. Proto jsme jen v supermarketu doplnili zásoby (zvládli koupit první a jediné pivo našeho pobytu = v Norsku jsme to díky časovému omezení, kdy můžete pivo zakoupit, nikdy nestihli), přebalili se a vyrazili.
Plán byl jednoduchý = projít klasickou cestou podél řeky k jezeru Abiskojaure, u místní chaty přespat a druhý den vystoupat na hřeben v západní části NP a po něm či dalším údolím dojít zpátky k autu. Mým velkým cílem bylo zažít co nejvíce pozorování divoké zvěře a pokusit se některá ze setkání zdokumentovat. Minimálně to první se zadařilo na jedničku.

Celá část trasy k chatě ležící při konci jezera vede prakticky po rovině, křovinatá vegetace se střídá s nízkým tundrovým lesem. Trasa je dosti používaná a s vysokou pravděpodobností budete v pravidelných intervalech někoho potkávat (my jsme za tuto část cesty potkali hrubým odhadem kolem 50 lidí, z čehož byla největší jedna skupina Čechoslováků na zájezdě). První fotografické momenty živé přírody na sebe nenechaly dlouho čekat a jelikož zdejší zvířata nemají apriori špatnou zkušenost s člověkem, je jejich útěková vzdálenost pozorovatelně menší než u těch našich. Díky tomu se dají na potkání rozumně fotogravovat i ne extra dlouhými ohnisky. Lumíci a norníci přebíhali přes pěšinu docela často, slavík modráček mi byl ochoten pózovat dobrých pět minut a těsně před chatou jsem potkal bělokura rousného s velkou skupinkou svých kuřat. Ty se mi bohužel použitelně vyfotografovat nepodařilo, jelikož v křovinaté vegetaci mizeli pekelně rychle. Vzhledem ke svými fotografickým zastavením jsem k chatě a přilehlému kempu dorazil notně později než mí spolucestující. Ti pro mě měli nepříjemnou zprávu = za spaní ve stanu v okolí kempu bylo potřeba nemálo zaplatit. Nevím, zdali to byla novinka, či již dlouhodobější záležitost, ale dopředu jsem se o ni nedočetl. Po krátké domluvě jsme zvolili druhou variantu = vystoupat na hřeben a na pomezí hranice národního parku přespat (uvnitř parku se totiž volně nocovat nesmí).

Při pohledu od chaty nám hřeben připadal co by březovou větvičkou dohodil, opak byl však pravdou. Výstup znepříjemňoval podmáčený terén a v něm se ztrácející pěšina. Ačkoliv jsme zde byli již na začátku července, krajina rozhodně nebyla v rozpuku jara. Rozkvetlé louky plné drobných barevných kvítků, na které jsem se tak těšil, se bohužel nekonaly. Místo nich v trochu vyšších polohách odtávající sněhová pole střídala nacucanou vegetaci probouzející se ze zimy, a nebo kamenitější podloží. Stany jsme se rozhodli postavit na jediném trochu rovnějším plácku kousek pod samotným hřebenem a výhled odtud byl rozhodně nesrovnatelný s tím od chaty dole u jezera. Zachumlaní ve veškerém oblečení a spacácích jsme seděli venku, kochali se, přičemž někdo z nás zachytil pohledem letící objekt se siluetou seříznutého polene. Na první pohled mi bylo jasné, že se musí jednat o sovici krahujovou, která se v této oblasti vyskytuje v docela hojných počtech. Setkání s volně žijící sovou byla jedna z mých velkých tuh této cesty na sever. Kluci zalezli do stanu na mariáš a já se vydal na lov. Sešel jsem zhruba 200 metrů pod stany na pomyslnou planinu, ulehl za větší kámen, který nabízel rozumný úkryt a na druhou stranu dobrý výhled, a čekal. Po jednom z vykouknutí jsem spatřil sovici sedět na kameni několik desítek metrů od sebe, z čehož pochází i zde přiložená fotografie. Blíže se mi bohužel dostat nepodařilo. Ve dvou případech se jedna ze sovic přiletěla na mě osobně podívat, chvíli nade mnnou třepotala křídly jako poštolka, a následně odletěla. Fotiti je v této pozici oproti šedému nebi bohužel nemělo smysl. Během svého cca hodinového fotografování jsem napočítal více než pět exemplářů na této relativně malé ploše. Všechny snahy břiblížit se však končily totožným neúspěchem = ono plížit se v otevřené krajině a myslet si, že ujdu pozornosti sovy, je opravdu naivní. V každém případě to stálo za to.

Ráno jsme pak pozvolně došli na hřeben, nějakou dobu po něm šli a následně volně započali sestup po jeho úbočí k viditelnému mostu přes řeku tekoucí vedlejším údolím. Výhled na široké zelené údolí NP Abisko následované zasněženými kopci přikrytými olověnými mraky zrcadlícími se v obrovské ploše jezera Torneträsk jsem si opravdu užíval. Před započetím klesání jsme potkali ještě bělokura horského (pravděpodobně, z fotografií nejsem schopen rozlišit, zdali je to bělokur horský či rousný – pokud vy víte, napište mi prosím), kterého se podařilo docela z blízkosti vyfotografovat a níže také kulíka zlatého. Po sestupu k řece jsme se napojili na značenou pěšinu a vydali se směrem k vesnici Abisko. V tu chvíli nám již bylo delší dobu jasné, že dešti neunikneme. Pršet začalo na posledních dvou až třech kilometrech, které zprvu nabídly několik hezkých výhledů na bránu Laponska (z důvodu počasí již nefotografovatelných), a pak už se schovaly do hustého nízkého břízového lesa. Trek jsme ukončili kolem poledne po odhadem 28 kilometrech chůze.

Auto jsme na další cestu za deště přebalovali pod železničním mostem a po prohlídce moc hezkého návštěvnického centra spojené s nákupem suvenýrů a následně potravin ve vesničce jsme vyrazili zpátky do Norska na poslední část naší cesty…

Pozorované druhy zvířat v NP Abisko:

  • bělokur horský
  • bělokur rousný
  • hoholka lední
  • konipas tundrový
  • kulík zlatý
  • lumík norský
  • pěnkava jikavec
  • slavík modráček
  • sovice krahujová

Kategorie: Evropa, Příroda

One Response so far.

  1. Michal Š. napsal:

    Moc krásné fotky a text!

Prostor pro komentář