Michal Kačmařík

Stetinden jsem prvně viděl na vydařené krajinářské fotografii ani ne před rokem. Majestátní monolit vyrůstající přímo z mořského fjordu, tak trochu Matterhorn, tak trochu El Capitan. Na rozdíl od těch dvou zmíněných u něj však nepotkáte davy.

Národní kopec Norska najdete asi 80 km jižně od města Narvik. Již půlnoční příjezd do jeho blízkosti byl v našem případě víc než vydařený – nízké slunce pozdního večera osvěcovalo kamenné velikány podél silnice 827 a my jsme hádali, který z nich je náš Stetinden. Podle toho, co jsme si nakonec mysleli a jak se teď koukám na mapu, nebyl to žádný. Při příjezdu od severu jej před projetím tunelu v jeho masivu z cesty samotné vidět není. Pro naší smůlu probíhaly v tunelu zrovna stavební práce a proto byl na noc uzavřen. Byli jsme tak nuceni přespat pár kilometrům před ním a hned ráno přejet. Nástup výšlapu na Stetinden začíná přímo na druhé straně tunelu. Naleznete zde velké parkoviště se záchody, pitnou vodu v horské řece a několik laviček se stoly. Zázemí ideální. Po přerozdělení lezeckého materiálu a sbalení se jsme po 9.00 vyrazili. Jak je z přiložených fotografií patrné, počasí nám tentokrát více než přálo – předpověď i naše několikaměsíční přání vyšla.

Celou trasu výstupu normální trasou zachycuje přiložený výřez mapy s vyznačenou linií. První část výšlapu není nikterak technicky náročná, začíná se typickým severským březovým lesíkem s přemírou vody stékající z vyšších poloh a pokračuje nad hranicí lesa otevřenou krajinou. Pořád do kopce, ale v pohodě. Tímto způsobem se po dobré pěšině relativně rychle dostanete až k jezeru – to bylo v našem případě stále pod silným příkrovem sněhu. Ti, kteří se rozhodnou na Stetinden nevylézt klasickou cestou jako my, ale chtějí více lézt a méně jít, traverzují pod samotnou stěnu od jezera, či již o něco dříve. Podle materiálů, které jsem měl tu možnost vidět, je nejlehčí cesta (přes jižní pilíř) hodnocená stupněm 5b a zahrnuje více než 600 metrů lezení. Ve stěně však najdete i cesty za 6a či 6b. Prakticky vše po vlastním jištění. Od jezera a často potom i dále je impozantní výhled na mohutnou severozápadní stěnu Presttindenu odděleného od Stetindenu jen sedlem.

mapa_vystupPřibližná trasa výstupu normální cestou (zdroj mapy: http://www.visitnorway.com/en/VN/Map/)

Následující pasáž již byla horší. Hned v úvodu jsme netrefili nastupující pěšinu a vydali se tak vlastní cestou. Orientace v terénu byla dosti obtížná = nenajdete zde žádné značky, kamenných mužíčků jen velmi poskrovnu (tipoval bych, že každoročně zmizí během dlouhého zimního období a jsou tak výsledky pouze dobré vůle těch několika málo lidí, co tudy projdou a dají si tu práci je znovu postavit). Jelikož tato část výstupu již vede svahem s vysokým sklonem, kde se střídají suťová pole, kompaktní bloky skály a menší terasy s vegetací, náš postup se výrazně zpomalil. Při jednom odpočinku jsme nasadili na hlavy přilby (což se v mém případě i o něco později vyplatilo), překonali několik lezeckých pasáží kolem 3. stupně UIAA (v pohorkách, s batohem, nejištěný a s možností hodně nepříjemného pádu) dostala tato obtížnost místy docela jiný rozměr. Nakonec jsme však v horní části této pasáže narazili na originální pěšinu a došli až do místa plošiny před závěrečným stoupáním na předvrchol Stetindu (Halls Peak).

Na tomto místě jsem vyměnil 3/4 kalhoty za membránové dlouhé kalhoty, jelikož výš už ležel jen sníh. Dole od fjordu se šlo dobře jen v tílku, o kilometr výše ale ne. Tento poslední úsek k předvrcholu byl vyčerpávající – sněhu zde leželo stále fest a měl tendence se propadávat. Do půlky lýtek, po kolena, ale i po pás, pokud jste se špatně trefili mezi kameny.

Po sněhu jsme se tak dostali až na předvrchol Stetindenu nacházející se ve výšce 1 314 m n. m., tedy pouze o 90 m níže než je samotný vrchol. Cesta od auta sem nám trvala čtyři hodiny. Chvíli po nás došly ještě dvě Norky, pro které byl předvrchol cílovou stanicí. Jedna z nich dle svých slov před několika lety na samotném vrcholu byla. A to v době plného léta, kdy mezi předvrcholem a vrcholem neležel žádný sníh a led. Dle jejích slov v našem případě důsledek letošní dlouhé zimy a studeného jara v těchto končinách. Pohled na úzký skalnatý hřeben v řadě míst pocukrovaný zimní nadílkou v nás zcela nevzbuzoval pocity nadšení. Neslučoval se s tím, co jsme viděli na fotografiích a ve videích popisujících výstup a tudíž ani s tím, na co jsme byli připraveni. Oblekli jsme však sedáky, navázali se na jedno lano, předali Kubovi většinu materiálu a vyrazili vstříc vrcholu.

První část se sestávala z přechodu menšího sněhového pole, lezeckého úseku s jedním lehkým traverzováním a asi třímetrovým koutkem a delšího přechodu po místy užším a velmi exponovaném hřebeni – po skále i po sněhu. Ve druhém kole jsme museli slézt několika metrový úsek, který byl trochu techničtěji náročný, a přetraverzovat cca 25 m dlouhé sněhové pole s prudkým sklonem (naštěstí se dalo občas něco založit do skály, pod níž jsme šli). Následoval jediný opravdu lezecký úsek cesty, který jsme absolvovali v lezečkách. Jeho jádro sestává asi z 4 m lezení pojmenované Mysosten Block, kde v jednom místě nejsou vůbec stupy a sklon se hodně blíží kolmé skále – šikmo nahoru se traverzuje po dobrých chytech s nohama na tření a převislým blokem přímo nad hlavou. Vzhledem k naší lezecké technice nohou a odpovídajícím silovým dispozicím to pro nás nebyl příliš velký problém – lituji však člověka, který nikdy nelezl a má se tudy prokutat. Zbývající části již byly až na drobnější lezecké kousky (představující většinou příjemné zpestření) spíše chodícím charakterem a dostali jsme se tak na zasněženou vrcholovou plošinu. Jak to tady píšu, zní to poměrně jednoduše a rychle, ale cesta z předvrcholu na vrchol nám vzala stejně času jako cesta od auta na předvrchol = 4 hodiny. Hlavním důvodem bylo to, že jsme šli čtyři na jednom laně, vzájemně na sebe čekali, Kuba musel ve předu vybírat trasu přes skalnaté/zamrzlé/zasněženě části, atd. Na vrcholu jsme neopomněli udělat společné selfie a po chvíli začali mazat nazpět.

Cesta z vrcholu zpátky na předvrchol nám již trvala jen 1.5 hodiny. Už jsme věděli, co a jak, a byli si i v jednotlivých pohybech jistější. Ta jediná větší lezecká pasáž se směrem dolů slaňuje z připraveného štandu. Na předvrcholu jsme potkali větší skupinku lidí, dali si na chvíli pauzu a následně dolů seběhli sněhové pole. Sníh, co nám po cestě nahoru způsoboval problémy, teď zajišťoval možnost rychlého seběhu (taky jsem se dvakrát pěkně vymlel). Z plošiny, kde se nepokračuje dále dolů do sedla, ale schází se samotnout stěnou směrem k jezeru, jsme se ve směru dolů trefili do správné pěšiny. I tak ale často nebylo snadné rozpoznat, kudy dále vlastně cesta pokračuje a řada úseků byla technicky nepříjemných (prudká sněhová pole či suťoviska, někdy v kombinaci). Od jezera k autu to pak již bylo v pohodě – kluci to hnali, já již šel pomaleji, užíval si výhledů, občas něco vyfotil a dole chvíli poseděl v zaujetí nad horskou říčkou a uplynulým dnem. Suma sumárum, celý výstup mi zabral necelých třináct hodin.

Ráno pak za námi došli dva chlapi (myslím, že z Finska), aby nám poděkovali za prošlapání sněhových pasáží z vrcholu na předvrchol. Strávili totiž odpoledne a noc lezením ve stěně v jedné z těžších cest a pod vrcholem narazili na sněhové plotny. Vzhledem k jejich vybavení, absenci rozumných bot a stavu fyzických i psychických sil to museli mít nahoře pekelné. Holt každý má tu svoji pomyslnou laťku usazenou někde jinde – mně bohatě stačil výstup normálkou.

Pokud byste se rozhodli na Stetinden sami vydat, dobře Vám poslouží následující odkazy:
popis výstupu normálkou
video zachycující cestu z předvrcholu na vrchol
článek v norštině a spousta fotografií z výstupu normálkou
průvodce pro výstup lezeckou cestou přes Jižní pilíř
a na závěr video zachycující sólo výstup jednou z lezeckých cest

Příště se podíváme do Laponské brány ve Švédsku.

Kategorie: Evropa, Lezení, Příroda

Prostor pro komentář