Michal Kačmařík

Na přelomu června a července letošního roku jsem se třemi kamarády vydal do severní části Norska a Švédska. Hmatatelnější vize této cesty se mi v hlavě začala rodit někdy během podzimu předchozího roku, její kořeny však sahaly hlouběji. S přibývajícím věkem klesá má potřeba vidět místa vytvořená a trvale obývaná člověkem. A přímou úměrou vzrůstá ta druhá. Díky toleranci a podpoře mé ženy + nalezení tří lidí, kteří do toho chtěli jít se mnou, se z vize stala skutečnost. Když pominu přesun tam a zpět, tak jsme na severu strávili osm nabitých dní. Při zpětném pohledu mohly být možná i o něco méně nabité – lépe by to umožnilo místní přírodu prožít. V každém případě bych chtěl nyní ve čtyřech samostatných dílech prezentovat čtyři odlišná místa, která jsme navštívili. Každé bylo jiné, každé za to stálo. Abych tomu dal nějaký systém a případně pomohl příštím zájemcům o obdobný zážitek, budu cestu popisovat po jednotlivých dnech.

První navštívenou lokalitou bylo souostroví Lofoty. Krajina příkrých žulových stěn vyrůstajících z moře, dalekých výhledů a překvapující zeleně. Oblast rozhodně ne neznámá, turisticky navštěvovaná. I když jak jsem se dočetl při letu z Tromsa do Osla při cestě domů, ne vždy tomu tak bylo. Do 60. let 20. století na ostrovech turismus prakticky neexistoval a viditelně růst začal až o dvacet let později. Primárním zdrojem obživy byl vždy a vlastně stále je rybolov a jeho hlavním produktem treska arktická (jak dokládají i všude přítomné sušící se celé ryby či jejich hlavy). Za hlavní rybářskou sezónu (konec ledna až půlka dubna) si můžete vyřezáváním jazyků tresek vydělat tolik, co já za skoro celý rok. O Lofotech není problém najít informace na internetu a cestu si dopředu naplánovat. Já jsem primárně vycházel z výborného webu fotografa Codyho Duncana (http://www.68north.com/) plného parádních fotografií a hodnotných informací a dále z několika cestopisů (např. http://matt.tracz.org/2009/norway/, http://www.dave-derbis.de/article/hiking-reinebringen-norway/). Naším hlavním cílem bylo souostroví projet a vyběhnout na několik kopečků – dle počasí a aktuálních podmínek. A to celé za tři dny. Řekl bych, že je to zcela minimální doba, na kterou má cenu se na Lofoty vydat. Vždyž jen vzdálenost z městečka Bjervik ležícího na silnici E10, které je možno považovat za počátek souostroví, do poslední vesničky s příznačným názvem Å, je 340 km. Cesta to je díky charakteru krajiny pomalá, můžu Vám však slíbit, že za každou zatáčkou s novými výhledy budete zírat s pusou dokořán…

DEN0: půlnoční odjezd z Ostravy ve čtvrtek 25. 6. 2015, kterému předcházel můj návrat ze čtyřdenní služebky, balení, návštěva chirurgické pohotovosti opavské nemocnice se Šimonem a přejezd vlakem plným sociopatů nebyl úplně nejhladší. Cesta na letiště do Varšavy již proběhla dobře, stejně tak let Varšava->Tromso s několikahodinovým čekáním v Osle. V cílové destinaci jsme v půjčovně vyzvedli téměř nový Opel Mokka, vymysleli, jak do něj vecpat čtyři chlapy a stejný počet krosen plus dalších batohů, a silně probuzeni okolní scenérií (a hlavně množstvím sněhu) vyrazili směr jih. Po zkouknutí předpovědi a debatě jsme dospěli, že putování začneme na Lofotech.

DEN1: Ta největší lákadla Lofotů se nacházejí až kolem jejich samotného konce. Jelikož počasí až tak nepřálo (silně zataženo mraky ležícími v horní polovině místních kopců) a ráno jsme nebyli úplně skřivani, rozhodli jsme se bez většího zastavování nejprve dojet až na konec souostroví a pak se pomaleji vracet zpět. V podvečer prvního dne jsme tak jenom vyběhli na Tjeldbergtinden nad městečkem Svolvaer. Vrcholový hřeben se dvěma samostatnými vrcholy ve výšce lehce nad 350 metrů nad hladinou moře nabízí v součtu velmi efektní 360° panorama a celý výlet zvládnete za dvě a tři hodiny. Následně jsme se již pouze posunuli o několik málo desítek kilometrů dále a přespali.

DEN2: Jelikož se druhý den počasí nikterak nezlepšilo, nezměnila se ani naše strategie. Při fotící zastávce u Flakstadøya jsme hned u cesty objevili několik kamenů, které naznačovaly hezké boulderování. Po chvilce neúspěšného přemlouvání dvou bouldrů v pohorkách jsme se rozhodli dojít do auta pro lezečky a zůstat zde nějaký čas. Nemělo smysl hnát se někam na kopec, jelikož všechny byly v mracích a pohled na web kameru u Reine potvrdil stejnou situaci i tam. Skoro tři hodiny jsme tak strávili objevováním místních kamenů a vylézáním vlastních směrů. Těžko říct, zdali jsme byli aspoň někde prvopřelezci vzhledem k nápaditosti kamenů a jejich blízkosti od hlavní silnice na Lofotech. V každém případě některé kousky byly opravdu moc hezké lezení a okolní scenérie jim na kráse jen přidávala.

V pozdějších odpoledních hodinách jsme se přiblížili k malebným a ve všech reklamních materiálech zobrazovaným vesničkám Hamnøy a Reine u konce Lofotů. Nad druhou zmíněnou rybářskou baštou je možno výškově skoro půl kilometru vystoupat na vyhlídku Reinebringen a mít tak celou tuto část Lofot jako na dlani. Ačkoliv je časová náročnost výstupu nahoru uváděna v řádu 1.5 až 2 hodin, my jsme se ve vyhlídkovém sedle ocitli zhruba po 45 minutách a po chvilce ještě popovylezli na samotnou vyhlídku umístěnou blíže k moři. Technická náročnost výstupu a sestupu namáhajícího zejména kolena však rozhodně není zanedbatelná (hlavně po vytrvalejším dešti). Vzhledem k zatažené obloze byly výhledy relativně omezené, jejich impozantnost tím však netrpěla. Možnost strávit zde noc fotografováním při příznivějších atmosférických podmínkách a nezapadajícím slunci musí být velmi silný zážitek. Po návratu k autu jsme se vyrazili směrem ke konečné stanici Lofot, vesnici Å. U dopravní cedule při jejím vstupu jsme se neopomněli vyfotit a po necelé půl hodině jsme vzhledem k pokročilé denní době a dalším plánům již vyráželi zpět.

Cílem totiž bylo strávit nadcházející noc na jedné z nejkrásnějích pláží Lofot = Kalvika. Po příjezdu na startovací místo přesunu na pláž umístěné poblíž vesnice Fredvang se však spustil solidní déšť a na nějaký čas nás uvěznil v autě. Po jeho zeslabení jsme vyrazili na přibližně hodinovou vycházku, během které se opětovně rozpršelo. Ve chvíli, kdy se nám otevřel pohled na celou pláž obklopenou z obou stran několikasetmetrovými žulovými stěnami však nepršelo a světelné podmínky hodinu před půlnoci v sobě měly dosti dramatičnosti. Po sestupu dolů a postavení stanů na rozhraní zelené trávy a písku jsem se stativem vyrazil vstříc k vodě. Měl jsem vysněné noční fotografování s dlouhými expozičními časy a zajímavými světelnými podmínkami. Vždyť jsem si pro ně pořídil i svůj první neutrální šedý filtr. Bohužel již v průběhu druhé 30s expozice se spustil opětovný liják, který utichl až dlouho po mém úprku do stanu.

DEN3: Nevzdával jsem se a ráno opětovně vyrazil k moři. Světelné podmínky nebyly zlé, chvilkami dokonce pláž a okolí ozařovalo nepříliš ostré sluneční světlo. To se však rychle změnilo opět v déšť a tak nezbývalo než se sbalit a vyrazit zpět k autu. Uvažovali jsme ještě o variantě vyběhnout na kopec Ryten nad pravou stranou pláže, nakonec jsme však dali přednost přesunu do jiné části Lofot. Již během našeho přechodu k autu se začalo vyjasňovat a po vyjetí již bylo místy i zcela jasno. Nyní se nám Lofoty začaly ukazovat v celé své kráse a místa, která jsme viděli před několika málo desítkami hodin, vypadala nepoznatelně. Strmost a výška místních stěn zvedajících se přímo z tyrkysových vod moře je opravdu impozantní. Koho Lofoty nepoctí alespoň jedním jasným dnem, opravdu jen těžko může mluvit o jejich skutečném poznání.

Výběr posledního výběhu na vyhlídku vyhrál díky své poloze a relativní nenáročnosti výstupu Offersøykammen nacházející se nedaleko městečka Leknes. Nemá smysl se již více opakovat v popisu zážitku z nabízené scenérie tohoto kopce, myslím, že přiložené fotografie ji alespoň trochu přibližují. Vzhledem k tomu, že nás dále čekala skoro 400 km dlouhá cesta autem do dalšího cíle a další den fyzicky náročný výstup, kromě několika krátkých zastávek jsem toho na Lofotech již více nestihli.

Toto je konec prvního dílu popisu mé letošní Cesty na Sever – ten příští bude věnován výstupu na národní horu Norska.

Kategorie: Evropa, Lezení, Příroda

Prostor pro komentář